Critical thining in Georgia

V květnu jsme se zúčastnily kurzu na téma Kritické myšlení, kreativita a spolupráce v rámci projektu
Erasmus+ v Gruzii. Po více než měsíci jsme se sešly a přinášíme rozhovor vedený formou našeho povídání a
vzpomínání. Přišlo nám, že lepší a víc zasvěcující formu, jak se podělit o to, co pro nás Erasmus znamená,
bychom nenašly.

​
K: Pro nás obě přišel ve chvíli, kdy jsme po dlouhé zimě měly pocit, že nežijeme a nikdo nás nevidí,
potřebovaly jsme vystoupit z komfortní zóny.
M: Příležitost jsme získaly přes paní učitelku Kopečkovou, která měla spojení s neziskovkou Active
Vitorazsko, která projekt zaštiťovala. Často jezdí ti samí lidé, tak nabídli dvě místa někomu novému.
K: Já měla před odjezdem velký strach a vážně jsem uvažovala, že nepojedu. Najednou mi došlo, že
poletíme 4 hodiny do neznáma, s cizími lidmi a budeme mluvit anglicky, ale pak se to změnilo.
M: Já se cítila stejně. Noc před odjezdem jsme ale našly pohled, který jsme do té doby přes strach
neviděly a začaly se hodně těšit. Od té chvíle byla celá cesta příjemná i ve chvílích kulturního šoku nebo
nepříjemností, které jsme zvládly s úsměvem.
Do gruzínské vesničky Gonio, kde se projekt konal jsme dorazily po několikahodinové cestě. Přivítali nás
krávy a psi pobíhající po přírodě i silnicích a areál projektu zasazený mezi zalesněný kopec a pláž Černého
moře.
K: Nejdříve jsem byla trochu vyděšená, bylo tam hodně lidí, já byla ospalá po cestě, ale všechno vypadalo
hezky, to mě uklidnilo (hlavně příroda). První den byl nahoru dolu, ale večer jsme tančili, zpívali a
ochutnávali gruzínské pivo. Vznikala první přátelství.
M: Pamatuji si můj první dojem, viděla jsem nějaké lidi a řekla jsem si, že s nimi se nikdy bavit nebudu,
nakonec jsme ale byli nejlepší kamarádi. To byla jedna z velkých věcí, co jsme se naučily. Dávat lidem
šanci.
K: Hned se rychle neuzavírat. Dříve mi přišlo hrozné, když jsme já a někdo další neměli něco společného.
Mohl by mi ublížit, což nechci. Když se ale uzavřu a nic o sobě neřeknu, nikdo o mě nebude nic vědět a já
ani nedám nějakému přátelství šanci vzniknout.
M: Opustit občas českou mentalitu, pochopíš pohled, který bys jen ze zpráv neviděl a může vzniknout
něco tak hezkého jako přátelství, které na tebe čeká úplně všude.
Pro nás to byla první zkušenost s Erasmem a i neevropskou kulturou. Všichni účastníci blízcí našemu věku
se cítili podobně jako my. Na našem se sešlo 10 zemí – Bulharsko, Rumunsko, Česko, Gruzie, Ukrajina,
Arménie, Jordánsko, Španělsko, Portugalsko a Libanon.
M: Všechno je to hodně o lidech. Často říkali, že je to jejich nejhezčí Erasmus z mnoha. Vedoucí vytvořili
skvělý program, ale každý z účastníků přispíval něčím svým a rozšířilo se to (třeba o cuddle party nebo sex
education). Byli jsme úžasná parta lidí, s většinou jsme si vážně sedli.

K: Kamarádka Ioana z Rumunska říkala, že se hodně bála, ale její přítel Dan, který už byl mnohokrát, jí
řekl, že pokud by jí bylo nekomfortně, tak může mít na 9 dní jinou osobnost. Pokud se nebude chtít bavit,
tak může ukázat tu jinou osobnost a jen si to užít, aniž by se musela nějak otevírat. Nakonec před námi
byla sama sebou. Nikdo tě tam do ničeho nenutil a našel sis vlastní způsob bytí.
Každý večer jsme měli sessions, kde jsme se bavili o tom, jak se doopravdy máme. Za hranice obvyklého
“jó, dobře.” Hlavní vedoucí byli psychologové a posunuli tyhle reflexe ještě dál. I při těch jsme vzpomínali
na nejintenzivnější momenty každého dne.
M: Byly jsme na pláži, sledovaly západ slunce a z moře vyskakovali delfíni, což se tam stává jen velmi
vzácně. Impulzivně jsme se rozhodly vykoupat se v té ledové vodě. Myslely jsme si, že naše plavání s
delfíny při západu slunce bude jeden z nejhezčích momentů a stačilo pár dní, abychom takových chvil
našly ještě víc.
K: Hodně silné bylo i loučení, kdy s námi do rána zůstali kamarádi Leon a “Sofika”. Bylo hezký a smutný,
ale teď na to ráda vzpomínám.
Na každý den jsme měli připravený pestrý program. Pořád se vracíme k tomu, co jsme se na projektu
naučily.
K: Pracovali jsme s různými metodami řešení problémů. Řešili jsme kritické a nekritické myšlení,
uvědomila jsem si, že potřebujeme obojí. V rámci kreativity jsem zvládla něco napsat, i když si nemyslím,
že to moc umím. Nejdůležitější je necítit se, že tě někdo soudí, nastavit si to tak v hlavě. Ve škole se moc
neprojevuji, ale od návratu jsem měla víc sociální interakce než kdy předtím. Taky umím lépe říkat ne.
Díky programu cuddle party si už ne od ostatních neberu jako vlastní chybu.
M: Já už nejsem takový overthinker jako dřív. To se mnou z velké části zůstalo. Celkově k nám různé nové
věci a podněty z projektu přichází i teď. Hodně jsme tam nějakým způsobem vyrostly.
K: Poznali jsme tam lidi, kterým bylo třicet a nebyli o tolik znalejší v životě než my a neřešili jen povinnosti.
Dospělost už pro mě nebyla nějaká děsivá věc, co se na mě valí.
Nejhorší částí pro nás byl návrat. Odjely jsme a rádio v autě přehrávalo Love of my life od skupiny Queen.
Po příletu jsme strávily několik hodin na letišti, jen abychom neodešly. Bylo to asi nejlepší přivítání
dospělostí, viděly jsme, jaké nabízí možnosti, co můžeme prožít, když neposlechneme strach. Uvěřily jsme v
lásku na první pohled. Vznikly tam dva vztahy, které pořád trvají a stejně tak i pevná přátelství. Stačí,
abychom se otevřeli a nehráli si na někoho jiného.
​
Markéta Kabelová a Karin Říhová, 18 let, Gymnázium Třeboň
​

---